Ptačí svět

            Rok po té velké povodni v devadesátém sedmém jsem uprostřed kypícího jara s tehdejším starostou Bohoušem Mohylou natáčel v Purkarticích pro Český rozhlas povídání o ní. Ač je to člověk ze světa praktického každodenna, bylo v jeho strhujícím podání to velké vodní drama srovnatelné s  povodní biblickou. Uvědomil jsem si to při obvyklém přepisování a stylizování z diktafonu. Pouštěl jsem sekvence rozhovoru tam a zpátky, abych panu Mohylovi vůbec rozuměl. Seděli jsme totiž na zápraží mé chalupy a účastníkem naší debaty se stal na pásku někdo třetí, s kým jsme nepočítali: ptáčci zpěváčci. Tehdy jsem se opět ujistil jak příjemně “hlučno” je v našem údolí za třech, čtyřech jarně-letních měsíců.

Lidé, kteří tu žijí od mala, berou “ptáky nebeské” jako kulisu svého života a nevěnuji jim zvláštní pozornost. Dojížděje sem z města, kde jsou ke slyšení převážně jen trylky kosů, byl jsem zdejším bohatým ptačím světem zaujat hned od svých purkartických počátků v roce l979. Dodnes mám za prozíravé, že jsem hned v okolí chalupy vysázel pro své příjemné zpěvné sousedy keře a upravil i jiná hnízdiště. Potom, asi po třech letech, mne počal pravidelně navštěvovat Hans F., Prus z Brandenburgu. Baryton tamního divadla, majitel absolutního hudebního sluchu a “zelenáč”. O přírodě se mi od něj dostalo mnoha poučení. Ptáky nevyjímaje. Hans zná každého z nich, a to nejen podle vzezření, ale i podle zpěvu, a umí je i napodobit. Obrovským zážitkem, který mi připravil, byl tlukot slavíků v pruských písčitých nížinách, zvláště pak v postupimském parku. Ti v našem údolí, škoda, nejsou.

Každého jara nedočkavě očekávám drobné opeřence z tropů a subtropů. Jsou mi symbolem jara a dojímá mne, že právě sem vedou jejich tisícikilometrové návraty. Jaro počínají čápi. Ti sice nezpívají, ale jsou svými počty pozoruhodností podhůří Jeseníků. Z hnízd v okolí Krnova je vždy nejdříve obsazené to ve Skrochovicích. Letos se tak stalo počátkem března.

A co je k vidění a slyšení v našem údolí : Začnu pěnkavami. Je to nejpilnější a nejčetnější pěvec. Samec je pěkně barevně vystrojený. Z pěnkavovitých nikdy u nás nechybí hýl. Jeho červené kulaté bříško se nedá přehlédnout. Ze vzácnějších a nápadných ptáků této čeledi vídávám v Purkarticích dlaska. Dokáže se celé hodiny pást v blízkosti keřů na zahradě skoro jako slepice. Tu a tam je ke spatření nádherně vybarvená křivka, které chutnají semínka šišek a má na ně zkřížený zobák. Podle ptákologů patří k pěnkavovitým i stehlík. Pestře černo-červeno-žlutě zbarvený. Jakoby sem zabloudil z tropického pralesa. Miluje vodu a je u ní k vidění, když se v hejnech koupe nebo napájí. K pěnkavovitým patří i malincí čížci.Vypadají jako žluté sýkorky. Mají rádi jehličnaté lesy, těch jim u nás nechybí. Létají ve velmi živých štěbetavých hejnech.

Skoro ochočeným ptákem je konipas.Často se tu objeví i žlutý horský druh. Přitahují ho posekané zahrady, ostatně není sám. Ale jen on dokáže kráčet hned za sekačkou. Krotkost dokládá jeho jméno. Hned po konipasech, co do obvyklosti výskytu, jsou oba druhy rehků, jak kominíček – rehek domácí, tak pestrý rehek zahradní. Kominíček si hledá místo pro hnízdo někde ve stavení, rehek zahradní někde v jeho blízkosti. Oba patří k drozdovitým. Z nich nikdy nechybí kos - jeho flétna je nezaměnitelná a nese se nad hlasy ostatních pěvců. Velmi zpěvný je drozd. Trochu skřípe, ale dá se poslouchat. Z drozdovitých jsou nejpohlednější kvíčaly. Poznají se podle šedé hladké hlavy. Žel, nevídám je tu každým rokem. Stejně jako brávníka. Je z drozdů největší. V letech, kdy přiletí, je každé ráno, poledne i večer pro milovníky ptačího zpěvu svátkem. Posadí se na špičku nejvyššího smrku a zpívá až srdce vynechává. Nikdo se mu nevyrovná. Dojemné a krásné. Bývá nazýván slavíkem černého lesa. K čeledi drozdovitých patří i červenky. Velkooký, v zemi hnízdící ptáček. Jejich krček je však zezdola spíše oranžový než červený, jakým by měl být podle jména. Co ty se upracují, když mají mladé. Nejdříve se posadí na nějaký keř v okolí hnízda – obhlédnou je a šup do díry a hned zase ven, protože střídá druhý rodič.

Z ptáků, co umějí dobře zpívat, jsou v Purkarticích a jinde každým rokem pěnice. Nezaměnitelná je pěnice černohlavá. Patří k vůbec  nejlepším pěvcům. Hodně je slyšet budníčky - ti jsou ze stejné čeledi. Nepřeslechnutelný je hlas střízlíka. Ač je druhým naším nejmenším ptákem, jeho hlas je silnější než hlas mnohem větších ptáků. Mívá hnízdo blízko vody. Třeba v kořenech vykotlaných vrb. Kromě běžné sýkory koňadry hnízdí v našem údolí babky, parukářky, úhelníčci, modřinky. Zahlednout lze i mlynaříka, jejich blízkého příbuzného. Podivuhodností zdejších lesů jsou nenápadní králíčci. Nejmenší z našich ptáků. Jsou dva druhy, ale nikdy jsem je nerozlišil. Běžnými jsou brhlíci i šoupálci. Ptákem, co zahnízdí každý rok, je lejsek šedý. Staví otevřené hnízdo někde na stavení. Strakapoudů a datlů.je několik druhů. Z početné čeledi strnadů hnízdí v našem údolí převážně strnad obecný. Hlasití a hadaví jsou ťuhýci. Vídám tu však na krajích lesů pravidelně jen hnědokřídlého ťuhýka obecného.

Mnoho druhů ptáků žije na katastru Hošťálkových a přilehlých obcí. Jsou tu doma, protože tu vyvádějí mláďata Určitě jsem některé z nich opomenul. Třeba dravce, krkavce, straky, sojky, ořešníka (toho, který přestože je vzácný, dokáže obrat naše lísky důkladněji než veverky), holuby nebo sovy.( Jedna houbařka mi vyprávěla, že nad Purkarticemi ve skalách viděla na hnízdě výra. Pominul jsem vlaštovky a jiřičky. Jejich bravurní akrobacie patří k létu. Vlaštovky mají pořád víc a více starostí s hnízděním. Staví si hnízda uvnitř pod střechou. A starý venkov s chlévy a kolnami se ztrácí. Někdo jim otevře okno na půdě – což je bohulibé.

V nejhornější části našeho údolí vůbec nejsou vrabci, jinde tak četní. Skoro tajemnou zvláštností Purkartic jsou sluky a chřástal.  Ten chřástá tak vytrvale a nepřestajně, že si člověk klade otázku, kdy hnízdí a shání potravu. Celé noci neutichá a je typickou jejich letní kulisou. Uvidět však chřástala polního je skoro nemožno. Tak dobře se skrývá ve vysokých travách.Proto se mnozí nepoučení osadníci domnívají, že ony skřípavé zvuky vydává žába nebo nějaký velký brouk.

Jaro je na spadnutí. Mnozí z našich ptáků už mají za sebou trmácivou cestu ze Středomoří, z Arábie nebo až z černošské Afriky. To, že si vybrali k životu Hošťálkovy a okolí, je příjemné. Buďme jim dobrými sousedy a tu a tam jim pomáhejme. Stačí tak málo.

Návdavkem ještě malou ptačí básničku:

Vítejte doma

                      Můj bratr otevírá ve vikýři
                      jaro, co jaro dokořán.
                      Vlaštovky sedí na drátech
                      a křidélka je pálí:
                      Vítejte doma, děvčata,
                      ach, co jsme se vás načekali.